Zmatenamysl | Popel popelu, prach prahu

Přišel potlesk.

Uklonil se se mnou a já se upřímně radovala, netuše, jaké události se skrývají za rohem přítomnosti.

Mlžné říjnové ráno roku sedmdesát pět a má duše je řezána na tisíce kousků, z nichž každý si začíná žít svým životem. Doby, kdy mnou protékala míza od kořenů až po poslední lístky v tak vysoké koruně mé, jsou již dávno pryč. Dřevo dozrálo, byl čas na další životní úkol. Na rozdíl od některých nuzných příbuzných, já popelem jen tak nebudu. Převezli nás do hal a poté do dílen s miliony částeček prachu poletujících v slunečním svitu podzimu. Tam se ze mě staly housle.

Vystřídala jsem několik majitelů a hrála téměř čtyřicet let. Jednou jsem dokonce skončila pod mostem, ale byla jsem zachráněna a opravena.

Po posledním koncertu jsem se octla v pouzdře, virtuóz se rozloučil a jeli jsme domů.

Na silnici jsme potkali siluetu mně z dob, kdy jsem ještě byla stromem, velmi známou. Jelen. Stín nad vozovkou, kamion s krvavým čelním sklem, smyk brzkých mrazíků – a vezli jsme se taky. Nabral to do nás z levoboku a příď už se řítila přes svodidla ze svahu dolů jako loď na vlnách rozbouřeného moře. Nebyly tam žádné stromy ke zmírnění pádu. Vykáceli je.

Auto se zastavilo a virtuóz naprosto v pořádku štěstím bez sebe vyskočil z přední sedačky. Rozhlédl se kolem sebe. Pouzdro během pádu vyletělo oknem a skončilo pod přední nápravou, rozdrceno i se mnou. Nezbylo toho ze mě moc, jen pár třísek na podpal.

A tak jsem skončila jako mí nuzní příbuzní - popel popelu, prach prachu.

(původně slohovka do školy, tudíž mnohonásobně zkráceno)

A malá technická: tuší někdo, jak se na píše.cz píšou klasická odsazení na začátku odstavce?..